Stanislav Diviš

*20. 11. 1953 v Kutné Hoře, žije a pracuje ve Vidicích.
Stanislav Diviš je představitelem české postmoderny, na jeho měla vliv především neoexprese, transavantgarda, dále pak Faucaultova “archeologie vědění” a Derridova filosofie dekonstrukce.

Katalog ke stažení

Samostatné výstavy

1987

Stanislav Diviš: Obrazy, Praha, Kulturní středisko Blatiny

1988

Stanislav Diviš: Obrazy, Brno, Galerie mladých, Městské kulturní středisko S.K. Neumanna

Stanislav Diviš: Obrazy, Brno, Galerie Na Bidýlku

Stanislav Diviš: První světová výstava vědeckého realismu, Praha, Kulturní středisko Opatov

1989

Karlovy Vary, M-Club galerie

Bratislava, Galéria slovenského fondu výtvarných umělců, Michalská

1990

Budapest, Galerie Knoll

Třebíč, Kulturní středisko Malovaný dům

Stanislav Diviš: Zbytky, Brno, Galerie Na Bidýlku

Kolín, Malá galerie Na hradbách

1991

Stanislav Diviš, Praha, Galerie MXM

Frankfurt am Main, Galerie La Coupole, Německo

Frankfurt am Main, Galerie Gotschalk-Benz, Německo

1992

Třeboň, Galerie Pod věží

Frankfurt am Main, Marc- Erricsson Gallery, Německo

1993

Stanislav Diviš, Praha, Galerie MXM

Stanislav Diviš: Obrazy 1985-1992. Praha, Galerie Václava Špály

1994

Graz, Kunstverein, Rakousko

1995

Stanislav Diviš, Praha, Galerie MXM

Stanislav Diviš: Partitury a Zbytky, Telč, Židovský hřbitov

Stanislav Diviš: Zbytky, Olomouc, Galerie Caesar

Stanislav Diviš: Z Kutné Hory, Kutná Hora, Galerie Hrádek

Portfolio Kunst AG, Wien, Rakousko

1996

Stanislav Diviš: Zbytky, Praha, Galerie MXM

Zbytky, Ostrava, Galerie 761

Stanislav Diviš: Katedrála, Telč, Židovský hřbitov

1997

Ostrava, výstavní síň Sokolská 26

Praha, Squire, Sanders+Dempsey

1998

Diviš Vidíš…, Praha, Galerie MXM

2000

Stanislav Diviš: Katedrála, Bruntál, Galerie V kapli

Traja z pekného páru, Bratislava, Slovenská národná galéria, Slovensko

2001

Stanislav Diviš: Dva světy, Kutná Hora, Galerie F. Jeneweina, Sankturinovský dům

Stanislav Diviš: První světová výstava dislektického realismu / Stefan Milkov: Sochy a domácí potřeby, Praha, Galerie Tvrdohlaví

2003

Dva světy, Kuřim (Brno-venkov), Galerie ad Astra

Traja z pekného páru, Žilina, Povážská galéria umenia

Dva světy, Kolín, Městské divadlo

Zbytky, Praha, Divadlo Kalich

2004

Dva světy / Květy z ráje, Praha, Národní galerie v Praze, Veletržní palác

Traja z pekného páru, 26. Bienále, Sao Paulo, Brazílie

2005

Retrospektiva, Klatovy, Galerie Klatovy/Klenová, Galerie U bílého jednorožce

Retrospektiva, Pardubice, Východočeská galerie (nyní Gočárova galerie)

2006

Květy z ráje, Praha, Galerie České pojišťovny

2007

Květy z ráje, Benešov, Muzeum umění a designu

2008

Stanislav Diviš: Retrospektiva, Jihlava, Oblastní galerie Vysočiny

Stanislav Diviš: Střepy paměti, Zbytky, Kuřim (Brno-venkov), Galerie ad astra

Stanislav Diviš: Obrazy, Čáslav, Dusíkovo divadlo

Stanislav Diviš: Obrazy, Vrchlabí, Galerie na půdě

2009

Stanislav Diviš: Ztracené světy, Plzeň, Galerie města Plzně

Stanislav Diviš: Z mnohého jedno, Dolný Kubín, Oravská galéria

2010

Stanislav Diviš: Kostky jsou vrhnuty!, Brno, Wannieck Gallery

2011

Stanislav Diviš: Střepy, Zbytky, Doteky, Hradec Králové, Galerie moderního umění

V kostce, Valašské Meziříčí, Galerie Sýpka

Nechtěné doteky / Skrytá krása, Holice, Galerie kulturního domu (s Terezou Divišovou)

2012

Stanislav Diviš: Krajiny vášní, Praha, Galerie 1. patro

Jiří David, Stanislav Diviš: …probatum est, Litomyšl, Galerie M. Kubíka

Obrazy, Rýmařov, Galerie Octopus

2013

Stanislav Diviš: V hlavní roli barva, Praha, Galerie V. Špály

Stanislav Diviš: Obrazy, Železný Brod, Městská galerie V. Rady

2014

Stanislav Diviš: Z nových cyklů, Roudnice nad Labem, Galerie moderního umění

Stanislav Diviš: Medvídek do každé rodiny, Praha, Galerie Via art

Stanislav Diviš: Obrazy, Brusel, Galerie Pražského domu, Belgie

Stanislav Diviš – Zdeněk Lhotský, Praha-Benice, Park Holiday

2015

Stanislav Diviš: Zbytky, Cheb, Galerie výtvarného umění

Stanislav Diviš: Rytmy, doteky, partitury, kresby, obrazy, Praha, Geofyzikální ústav AV ČR

Stanislav Diviš – Zdeněk Lhotský, Olomouc, Galerie Mona Lisa

2016

Stanislav Diviš: Zbytky nechtěných doteků, Trutnov, Městská galerie

2017

Stanislav Diviš: Rytmy, Doteky, Partitury, kresby, obrazy, Praha, Geofyzikální ústav AV ČR

2018

Stanislav Diviš: Partitúry, Pamätie, Nové Zámky, Galéria umenia Ernesta Zmetáka, Slovensko

Prázdný prostor, Brno, StromArt Gallery

2019

Stanislav Diviš, Liberec, Galerie Prostor 228

2020

Stanislav Diviš: Květy z ráje, Kutná Hora, Galerie Středočeského kraje

Stanislav Diviš: Květy z ráje, Pardubice, Východočeská galerie (nyní Gočárova galerie)

2021

Stanislav Diviš: Krajiny vášní, Znojmo, Galerie a Prostor

2022

Stanislav Diviš, Aldin Popaja: 7 x 2, Hradec Králové, Galerie AMB

Tereza a Stanislav Divišovi: Spolu, Přibyslav, Janáček galerie

Studium, skupiny a spolky

1982–1985
Akademie výtvarných umění v Praze

působení:

1983
zakládá hudební skupinu Krásné nové stroje

1994–1996
odborný asistent na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér současných tendencí)

1987
zakládající člen umělecké skupiny Tvrdohlaví, spoluzakladatel Galerie MXM

2000
spoluzakladatel Galerie Tvrdohlaví

2003–2010 vedoucí ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

2008
jmenován docentem pro obor volného a užitého umění

Výtvarné skupiny:
Tvrdohlaví
CLAN

Hudební skupiny:
Krásné nové stroje / KNS
Výrobní krása
Balek Band

Spolky:
Strana národní kultury /SNK/
Stará parta
Divná parta
Sbor amatérských kutnohorských recitátorů /SAKR/

Zastoupení ve sbírkách

ve sbírkách galerií :
Národní galerie Praha; Galerie hl.m. Prahy; Galerie Benedikta Rejta Louny;

Východočeská galerie Pardubice; Galerie moderního umění Hradec Králové; Galerie Klatovy / Klenová; Galerie designu a umění Benešov; Oravská galerie Dolný Kubín; Muzeum umění Olomouc; Galerie Felixe Jeneweina Kutná Hora

v soukromých sbírkách českých i zahraničních sběratelů:
Praha, Brno , Ostrava, Bratislava, Bern, Zurich, Fribourg, Wien, Graz, Mnichov, Frankfurt, Madrid, New York, Tokio

ve sbírkách českých i zahraničních institucí:
Union Bank of Switzerland, Komerční banka, Investiční a poštovní banka, ČSOB, Česká spořitelna, Metrostav, Subtera, Ministerstvo zahraničních věcí aj.

Stanislav Diviš

Malířská tvorba Stanislava Diviše náleží k výrazným autentickým hodnotám českého výtvarného umění současnosti. Její počátky jsou spojeny s generací, která se s velkou vitalitou hlásila ke slovu těsně před polovinou osmdesátých let minulého století. Silný impuls pro vlastní uměleckou cestu nalézali příslušníci této generace v myšlenkových proudech světového výtvarného umění, které od sklonku předchozího desetiletí odkládalo svazující plášť modernity. V této uvolňující se situaci kolem přelomu desetiletí skýtající nepřeberné formální i obsahové možnosti se tvorba většiny příslušníku generace vydala na cestu osobní interpretace obvyklých výtvarných médií, dotýkat se podstatných otázek lidského pobytu v současném světě. Nastupující generace, která kolem poloviny 80. let tříbila své chápání výtvarné tvorby a hledala své místo ve spektru českého umění 20. století, intenzivně vnímala úsilí vystoupit z předpojatostí moderny, které se objevilo nejen v Evropě viditelně representované německým uskupením Neue Wilde a italskou Transavantgardou, ale i v Americe, kde se představilo jako „bad painting“ výstavou v Muzeu moderního umění v New Yorku již v roce 1978.

Každý z příslušníků nastupující generace nacházel jiné formové a myšlenkové polohy tohoto osvobodivého toku, který bývá nepřesně redukován na pouhou reinkarnaci expresionismu. Metodické, přesně formulující výtvarné myšlení Stanislava Diviše však nebylo dotčeno těmito výraznými tendencemi nové expresivity uvolňující razantní malířské gesto. Důležitým, snad hlavním rysem přijímání těchto po-moderních proudů bylo pro něj osvobození od modernistické povinnosti avantgardnosti.
Stanislav Diviš náležel od samého počátku k nejaktivnějším spolutvůrcům tohoto nového dynamismu české výtvarné scény. Jeho životní cesta k výtvarnému umění, k vlastní tvorbě nebyla samozřejmá a přímočará. Nejprve získal ryze technické vzdělání a prošel celou řadou velmi různorodých zaměstnání. Výrazný zlom ve směřování jeho životní cesty nastal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let díky náhodnému setkání s monografií Františka Kupky ve chvaletické knihovně. Tehdy se mu otevřel zcela nový svět, pochopil, že to, co zatím nebylo vědomě formulováno se náhle vynořilo téměř jako pokyn, jako pevná jistota – vydá se do tohoto úžasného světa tajemství výtvarné tvorby. Zatím, co pracoval v nejrůznějších zaměstnáních, někdy téměř bizarních, připravoval se na přijímací zkoušky na některou z vysokých uměleckých škol. V roce 1982 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do školy restaurování. Dosavadními životními zkušenostmi byl zřejmě upevněn jeho metodický přístup ke tvorbě, soustavnost a systematičnost s jakou k ní přistupuje.
Ani studenti pražské Akademie nebyli uchráněni před marasmem rozkližující se normalizační doby. Vitálního, svobodomyslného, polymúzického ducha Stanislava Diviše tu čekala řada nepříjemností a těžkostí vrcholící jeho nedobrovolným odchodem z Akademie. Do té doby byl však duší řady studentských aktivit včetně pokusů o organizaci výstav studentů, které ovšem nedostaly oficiální požehnání. Nakonec se první taková výstava uskutečnila v roce 1984 mimo jakýkoliv oficiální prostor ve smíchovském atelieru Jiřího Davida a na přilehlém dvorku pod názvem Konfrontace I. Smíchovské Konfrontace, i těch šesti dalších, se zúčastnila celá řada studentů Akademie výtvarných umění v Praze i Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Probíhaly na různých místech v Praze i mimo ni. Díky těmto setkáváním vykrystalizovala idea založení generační výtvarné skupiny, jejímiž členy se stali jak studenti Akademie výtvarných umění v Praze, tak studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Na samém počátku jejího zrodu stáli neúnavní hybatelé a organizátoři Stanislav Diviš a Jiří David. Skupina pak byla založena 3. června 1987 v Praze pod názvem Tvrdohlaví. v roce 1985 nabyly těžkosti s ideologicky zkornatělým profesorským sborem Akademie vrcholu. Jeho zlovůlí mu bylo neudělením semestrální klasifikace znemožněno zapsat se do dalšího ročníku, a tedy pokračovat ve studiu. To ovšem naštěstí ani zdaleka Stanislava Diviše neodradilo ani od dalších aktivit, ani od vlastní výtvarné práce. Stále se živě účastnil nově probuzeného výtvarného dění stejně jako života hudebního. Jeho tvorba se v tomto kypícím čase, který nepředkládal žádné závazné formy vydal za zcela osobní výtvarnou interpretací skutečnosti. K tomuto odhalování toho, co je skryto, co je mimo přímou formální vizuální evidenci zvolil staré médium kresby a malby. Zvolil obraz. Byl si od počátku jist, že tomuto zkoumání světa je k dispozici vše, co před člověkem stále vyvstává, tedy ex-sistuje, i všechna umělecká díla dosud člověkem vytvořená.

Zkoumání lidského konání, myšlení i tvorby do hlubin času v celé šíři nejrůznějších kulturních tradic otevíralo netušená pole tvořivosti a osobní reinterpretace všeho spatřeného. Stanislav Diviš pochopil a přijal za svou nabídku onoho stále přítomného „imaginárního muzea umění“, ale nikoliv pro jakoukoliv nápodobu, ale pro hledání a odkrývání skrytých promluv a dosud nepostřehnutých obsahů děl v tomto živoucím a otevřeném imaginárním muzeu uložených. I ve světě doba přinášela novou váhu a platnost právě tomuto starému médiu do pozadí razantně zatlačenému v sedmdesátých létech uměleckými aktivitami dematerializujícími výtvarné dílo. Ne nadarmo byl ve světě tento čas nazván časem hladu po obrazech. Obraz, to prastaré, tolikrát zlehčované médium výtvarného umění výrazným způsobem opět stvrzuje, že je nadále schopno přijímat nové popudy, a tak se vždy znovu nepřehlédnutelně stávat pravdivou promluvou o světě a o nás uprostřed něj. Stanislav Diviš s ním velmi koncepčně pracuje a přes nepřehlédnutelnou přítomnost racionality a metodičnosti je jeho malba stále otevřena vší mnohotvarosti živoucího světa.

Dnes již obsáhlá soustava cyklů, v nichž Stanislav Diviš od samých začátků pracuje, poukazuje na systematičnost a myšlenkovou koncentrovanost, s níž autor řeší otázky, které mu klade setkávání s živou promluvou smyslové skutečnosti, ať v oblasti umění, vědy či v každodenní všednosti, kterou nelze redukovat jen na její povědomé materiální podoby. Od let osmdesátých vznikala řada obrazových cyklů, v nichž se utvářel Divišův náhled na uměleckou tvorbu a její duchovní poslání a rodil se v nich jeho nezaměnitelný malířský projev. Jeho nadání a naladění vstřebávalo všechny, byť i zdánlivě všední impulzy s výraznou osobitostí. Stanislav Diviš ve své obrazové tvorbě nepracoval s repertoárem forem a podob odvozených ze starých zpodobení, ale promluvil vlastní řečí znaku, vytvořil vlastní, malířsky emotivní řeč pádných hmot a forem. Ve všech cyklech se zřetelně ukazuje, jak Stanislav Diviš porozuměl plnosti odkazu evropského duchovního a kulturního prostoru v němž jsme ponořeni. Nakládá s ním s erudicí a svrchovaně. Objevování nových, nevídaných forem, neznámého formového jazyka, nikdy nebyl pro Stanislava Diviše prvotním důvodem tvorby, jejím důvodem je obrazem zaslechnout a učinit viditelnou nehlasnou promluvu skutečnosti, skryté volání smyslu stvoření. Divišova tvorba se tu zřetelněji, tu skrytěji vztahuje k jím samotným vytvořenému pojmu „vědecký realismus“. „Vědecký realismus“ tak vlastně není pouze jeden z obrazových cyklů, ale jako by tento název, který se stal pojmem, v sobě koncentroval základní autorovy představy o tvorbě a který je snad možné považovat i za jakési „programové prohlášení“. Stanislav Diviš totiž uchopuje na první pohled distancovaně, vědecky svou tvorbou již jednou objevené, již jednou spatřené, jednou učiněné. Zřejmě se tak může mylně zdát, že malíř do tvorby nevkládá žádnou osobní emoci. Přesto je zřejmé, že jeho pojímání tvorby spoluformuje onen údiv filosofie „proč je spíše něco, nežli nic“. Jde o údiv nad světem, který je zřejmým řádem a zároveň i jeho zakrytostí. Ten údiv je počátkem a kořenem každého smysluplného tázání, každého autentického tvoření. Divišovou tvorbou se vyjevuje, že se ve stejném, již kdysi nalezeném místě, věci, situaci, díle skrývají další vrstvy významu, další vrstvy skutečnosti, která se může člověku rozevřít znovu a jinak, dosud neviděna. Vnitřně ukázněný Divišův projev bránící se podlehnout návalu gest je tak novým překvapivým a zcela osobně angažovaným vzrušujícím uviděním toho, co je a stále novým kladením otázky.

Tvorbu Stanislava Diviše provází vědomí váhy a úlohy barvy, jako podněcovatelky emocí a nositelky významů, jimž můžeme porozumět v kontextech naší evropské kulturní tradice a našeho civilizačního prostředí. Při vší racionální tvarové přesnosti se jeví řád Divišových obrazů spíše než přísně matematizovaný jako mentálně ukázněný a přesto vzrušený. Barevné plochy zdánlivě postrádají zřetelný rukopis. Ten se však v mnoha případech při bedlivém pohledu objeví jako jemné chvění barevné plochy, jako vibrace světla. Barvy položené v plochách, jsou často nadány mocí vytvořit silný, téměř iluzivní dojem prostoru o více dimenzích. Výrazné barevné plochy plní symbolickou roli, která probouzí dávno zasuté kulturně i psychologicky ukotvené povědomí o obsazích s nimi spojených. Stanislav Diviš senzitivně vnímá důraz, naléhavost prostoru. Interpretuje ho silou barev, jejich schopností sugerovat hmotnost i beztížnost. Divišova malba mluví nejen o vztazích barev a jejich významovosti, ale i o prostoru a pohybu času v němž člověk pobývá. Obraz, to prastaré, tolikrát zlehčované médium výtvarného umění výrazným způsobem tak ve tvorbě Stanislava Diviše opět stvrzuje, že je stále schopno přijímat nové popudy, a vždy znovu se nepřehlédnutelně stávat pravdivou promluvou o světě a o nás uprostřed něj.
Ivan Neumann září 2024