Jitka Nesnídalová

Postupně si vybudovala bohatý, avšak ustálený soubor témat, která prozkoumává do stále větší hloubky: Zmíněné vzpomínky, ať už dětské a dávno minulé nebo z nedávných cest do nejrůznějších sluncem zalitých přímořských oblastí. Architektura a perspektiva zachyceného prostoru. Ženství zmítané odvěkým zápasem o propojení něhy a jemnosti s vnitřní silou, erotičnosti a živočišnosti s hlubokou vírou a cudností… Všeobecně prostupujícím motivem jejích pláten jsou však různé formy odrazů: odrazy v zrcadlech, oknech či loužích; mlhavé odrazy vzpomínek v naší paměti; odrazy míst, která nám nejčastěji vyvstávají v myslích, když zavřeme oči a ponoříme se do našeho vnitřního světa; odrazy různých světelných podmínek a toho, jak modifikují naše vnímání barev… Všechny tyto formy zrcadlení vyvolávají dojem určité „mlhavosti” a snové lyričnosti obrazů, ne nepodobné té, co známe z děl Edwarda Hoppera, které má autorka v oblibě. Zachycují těžce rozpitou realitu, lehce vybledlou a abstrahovanou na soubor dojmů, jenž jsou univerzální. Divákovi je tak ponechána možnost, aby v něm jejich atmosféra vyvolala odraz vlastních vzpomínek a prožitků. Kombinace určité univerzality a obecně lidské platnosti na jedné a silně osobní prožitkové linie na druhé straně se v díle Jitky Nesnídalové přirozeně snoubí a navzájem nijak nevylučují.

V kombinacích formy, obsahu a atmosféry jejích pláten se zároveň zajímavě propojují principy a hodnoty, které ctí a obdivuje. Sama se vyznává z lásky k abstraktnímu umění, které pro ni nejsilněji zprostředkovává emoce a intrapsychické procesy uvnitř nás. Zároveň však obdivuje realismus, který považuje za vrcholnou a virtuózní formu a ctí zásady technicky dokonale zvládnuté malby se všemi náležitostmi, jež jako řemeslo vyžaduje. Ostatně i název výstavy – Art is the Law – představuje nejen slovní hříčku odkazující na název výstavního prostoru (The Barrister – advokát), ale je také upozorněním na skutečnost, že umění je soubor zákonitostí, které je třeba ctít, pokud mají být obrazy skutečně kvalitní. Ve své tvorbě se pak autorka snaží o propojení obojího: skrze techniky realistické malby, v rámci nichž akcentuje zejména modelaci objemem, perspektivu a mistrně zvládnutou práci s barvami, usiluje o souběžné zprostředkování silných prožitků, které nad formu vystupují a nejsou jí zastíněny. Možná i díky tomu je její způsob zachycení reality teoretiky často přirovnáván k rentgenovým snímkům. Autorka se pokouší proniknout do hloubky zobrazovaného objektu a zachytit spolu s jeho vnější podobou i jeho autentickou vnitřní podstatu. Zprostředkování interního prožitku z kontaktu se zobrazovaným je však vždy nadřazeno snaze o jeho realistický záznam, ať už je obraz formálně lehce stylizovanější nebo fotograficky věrný.

Prohlubování a zrání díla Jitky Nesnídalové jde ruku v ruce s tím, jak zraje její osobnost a jak se prohlubuje i její vlastní pocit sebejistoty a umělecké kompetence, kterou však prostupuje velká dávka vnitřní pokory. Sama hovoří o určitém pocitu zklidnění a zjemnění. Za důležitý opěrný bod svého vnitřního života pak považuje víru. Ať už tu spirituální nebo všeobecnou víru v následování a kultivování dobra uvnitř nás. Víru v to, že pokud člověk žije ve vnitřním souladu, vnějším respektu a v souběžné pokoře k tomu, co jej přesahuje, ty „správné” cesty se mu samy vyjevují a brány k nim se otevírají dokořán. Ve své tvorbě usiluje o intimní a komorní dílo bez vnějšího lesku, zato zářící svou intenzitou a vnitřní energií. Jejím největším vnitřním pohonem pak není touha po velkých výstavních síních nebo mezinárodním prosazení. Mnohem více touží po vyvolávání prožitků – ať už se jedná o „prostou” radost z kontaktu s estetikou uměleckého díla a nebo o hlubší kontemplaci nad vlastními tématy či vzpomínkami. A jak sama dodává, není nutné být za každou cenu umělcem všech, když je člověk umělcem srdečných a vnímavých lidí.